Vážení návštěvníci,
vítejte do 13. století, které bylo v pojetí české historie stoletím českého rytířského „železného a zlatého krále, otce měst“, PŘEMYSLA OTAKARA II., jenž se stal symbolem velikosti a síly českého státu.
Nacházíme se ve století, kdy český stát zastoupený osobou vládnoucího panovníka prováděl složitou zahraniční politiku tzv. diplomacii a zejména expanzivní vojenské výboje, díky čemuž bylo České království středoevropskou velmocí a český panovník první mezi všemi.
Jsme ve 13. století, které můžeme nazvat „Stoletím dědičných přemyslovských králů“. Česká královská moc se rozprostřela svým vlivem k nebývalé moci a slávě. Vysoko, převysoko vlaje obávaný český lev na červeném praporci a slovo českého krále platí od Baltického moře až po Jadran. Poslové českého krále křižují celou Evropu a zajíždějí dokonce až do dalekého Španělska. Až tak daleko sahají zájmy českého krále.
S pocitem hlubokého obdivu nasloucháme slovům z přemyslovských listin onomu hrdému: „Otakar, z boží milosti král český, markrabě moravský, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský, pán Marky (Vindické), Chebu, Pordenone“. 1
Představujeme vám muže nesmírně bohatého (za celé čtvrtstoletí své vlády se nedostal do žádné finanční tísně) a velmi hrdého, nesmírně ambiciózního, velkorysého při naplňování svých nadnárodních cílů, chladného diplomata, velkého stavitele měst a hradů (za všechny si připomeňme např. královské město České Budějovice a hrdý hrad Bezděz, postavený ve stylu alpských pevností a jako reprezentativní sídlo českého krále; v zjednodušené možnosti zde můžeme byť velmi vzdáleně připustit myšlenku, že se stal jakýmsi předobrazem budoucího slavného hradu Karlštejna), štědrého mecenáše umění, prvního rytíře své doby, muže osobně nesmírně statečného (to mu neupírali ani největší z jeho nepřátel). Muže, kterého si předcházeli římští králové a císaři i sám papež, muže, jenž spí svůj věčný hrdinný sen pod kamennou zbrojí v pradávném sídle českých knížat a králů v srdci svého národa ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě.
Přemysl Otakar II. padl v roce 1278 v nešťastné bitvě na Moravském poli, údajně zrazen části české vysoké šlechty, smrtí hrdiny společně s 12 tis. nejvěrnějšími bojovníky v boji proti až čtyřnásobné koaliční přesile nepřátel. Říká se, že byl údajně dobit 17 ranami a jeho mrtvé a ožebračené tělo bylo k posměchu nepřátel české země a proti právu Říše vláčeno bojištěm. Tak velice ho nepřátelé nenáviděli.
„Úctu k posledním Přemyslovým činům prozrazují Habsburkova slova adresovaná hned z místa bitvy papeži: „… Ač král zmíněný viděl úplnou porážku svých rytířských šiků a že takřka všemi již jest opuštěn, přece nehodlal ustoupiti našim vítězným praporům, nýbrž bránil se, olbřím duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem jeho k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil…“ 2 Sám pozdější římský císař a český král Karel IV., nejmocnější evropský vladař své doby, považoval svého slavného rytířského praděda Přemysla Otakara II. za nejvýznamnějšího z předků a hrdě se hlásil k přemyslovské tradici.
Sláva velkého českého rytířského „železného a zlatého krále“ přetrvala věky.